Mohendžodáro


Mohenžodáro je původní město, starodávné město zřejmě nejstarší kultury lidstva, předvédské kultury, je to na území dnešního Pákistánu, bylo to hodně kolem řeky Sarasvátí, která visela v povodí řeky Indu. Tam existovala stará civilizace, Mohendžo-Dáro je jedno z měst, pravděpodobně jeden z městských států té doby.


Představme si, že to je období asi přibližně před dvěma až třemi tisíci lety, období, ve kterém ještě Indoevropané téměř nevstoupili do těchto kontinentů. Byla tam původní drávická civilizace, rasově to bylo spíše blíž Afričanům, něco mezi Asiatem a Afričanem řekněme, civilizace tmavší pleti.
Co je důležité - byla to zemědělská civilizace. To je taky taková podstatná otázka, že ženství, ženské hodnoty, jako je umění, tanec, projevení citů, nebo i ženské kulty, ženské náboženství, potřebuje zemědělskou společnost. Ženské tance se nemohou objevit v lovecké společnosti nebo velice málo, je tam malý prostor.
Zemědělská společnost, kdy je pozornost na věcech, ze kterých se něco rodí. Oproti lovcům zemědělci dávali pozornost ne tomu jak lovci, že jdu lesem a džunglí a utrhnu si, co mi příroda nabízí, zabiji to co mě potká, najím se.

V té oblasti, když už jsme to dostatečně vykořistili a vyplenili, přesunu se jinam, tam si natrhám a ulovím co potřebuji, to je vlastně typický lovecký princip, dá se říct i svým způsobem cizopasný princip. Do té doby, dokud bylo lidstva málo na této planetě a příroda byla rozsáhlá, tak to fungovalo.
Ale ve chvíli, kdy lidí třeba bylo už více a člověk byl donucen postupně přejít z toho loveckého, představme si, co to je za vědomí. Být lovcem znamená zabývat se každodenně smrtí. Smrt, zabít, jak být silný, jak někoho zabiji nebo budu zabit.
Jak něco sežrat a přitom nebýt sežrán. Veškeré božství lovců, jsou to Bohové smrti nebo mají vztah ke smrti. Člověk měl strach před něčím velikým, tak tomu dal nějaký název. Tak třeba před sopkou, tak byl bůh nějaké sopky. Člověk té doby si potřeboval udobřit nějakého boha, aby něco ulovil. Byly krvavé oběti. Zabíjeli se lidé, zvířata.

Všechny krvavé oběti jsou ještě pozůstatkem období lovu. Pokud mám vědomí smrti, nikdy nemůžu mít vědomí ženy. Ne s vědomím smrti, že potřebuji smrt uchlácholit, aby nepotkala mě, nebo potřebuji smrt použít, něco potřebuji zabít. Potřebuji být silný, aby mě nezastihla smrt a já něco ulovil, potřebuji pozabíjet ostatní, vyplenit nějakou oblast nebo někoho vyhnat z nějaké oblasti, a tu okupovat.
Tam není prostor pro ženské principy. Ženské principy, tantra, umění, vznikají ve chvíli, kdy se usadím na jedno místo, ve chvíli, kdy se začínám zabývat tím, jak ze semene má vyrůst nějaká plodina, začíná mě to zajímat a je to na mně, ne na přírodě, musím přírodě pomoci, musím zorat pole, začíná to být umění. Vidíte, už to slovo umění se nabízí, začíná to být uměním, dát prostor přírodě, aby ze semene vznikl klas.
Stejně tak mě začíná jako zemědělce zajímat, jak chovám zvířectvo. A znovu dávali prostor věcem jako je plození a rození. Protože čím více bude ovcí, tím více se najím, a samozřejmě, když si všímám toho, co se děje u mých domácích zvířat, co se děje na jaře nebo na podzim, nebo v létě, s tím co zaseji, tak také si všímám velice pozorně, dávám prostor, a dávám vnímání tomu co se děje mezi mužem a ženou.
A že žena je schopná rodit, a někdy rodí a někdy nerodí, někdy je žena jako orná půda, plnohodnotná, a někdy je něco jako vyschlá země. A stejně tak muž, jeho semeno je přirovnáváno k semenu, které se zasévá na poli.

Primitivní tance, primitivní rituály vzešlé ze zemědělské společnosti, vzešlé z potřeby naučit se něco o plození a rození, naučit se o tom, co to je Matka příroda, co to je Matka půda, a aby o tom člověk něco věděl, potřeboval ženského boha. Mám-li umět něco ze ženského umění, už to slovo umění je ženského náboje, mám-li umět rodit, mám-li rozumět přírodě, mám-li rozumět ženě, mám-li rozumět ženským tancům, potřebuji ženského boha. I když v zemědělské kultuře byly pozůstatky různých bohů a kultur z období lovu, většinou se zemědělská společnost s tou loveckou mísila.
Ale vždycky se v zemědělské společnosti objevil důraz, alespoň v určité oblasti, na ženské bohy, na ženské umění.